středa 18. dubna 2018

Co si pohlídat při psaní knihy


Každé psaní někde začíná. Pokud už nějakou dobu píšete, inspirace vás může přepadnout kdykoliv a kdekoliv, jste v tomto ohledu citliví, vnímaví a otevření. Pamatuji si, že nápad na jeden z mých románů mě napadl na záchodě při pohledu na toaletní papír. Jestliže s psaním teprve chcete začít a je ve vás přetlak pouze v podobě chtění a ne nápadů, možná vám pomůže, když si ujasníte, jaké jsou jednotlivé fáze psaní knihy. 

Část první – příprava


1. Určete si téma a žánr vaší knihy

Zdá se to logické a jednoduché, ale téma by dle mého nemělo být moc obecné a široké. Například: vztah mezi mužem a ženou. To je trochu málo. Takže si vyhraďte celou hodinu na sepsání klíčové věty, která bude shrnovat a dokonale vystihovat váš román. Nejlepší způsob je, udělat si brainstorming, to znamená, napsat co největší počet variant té jedné věty, která má vystihnout příběh. Budete překvapeni, jak se u čtvrté páté varianty mozek uvolní a začne generovat, dá-li se to tak říci, podstatně zajímavější a překvapivější formulace vašeho prvotního nápadu. Tyto formulace, i když je třeba nepoužijete, mohou výrazně inspirovat právě vznikající příběh. Určení žánru příběhu je něco jako nalezení klíče ke dveřím. Je to něco, co mi pomáhá, protože každý žánr má svá pravidla. (Ne, že bych je nemohl vědomě porušit).

Druhý den si větu, shrnující váš příběh, rozepište do jednoho odstavce. Opět si udělejte nejméně hodinu klidného a soustředěného času a rozšiřte svoji větu na celý odstavec, ve kterém popíšete, jak a proč to všechno začalo, tři hlavní průšvihy, které se staly v průběhu, a jak to všechno nakonec skončilo. Třemi průšvihy jsou myšleny ty hlavní, ne spousta vedlejších, jako například, že hrdinovi ujede tramvaj. Každý ze zásadních problémů rozvíjí čtvrtinu knihy a poslední čtvrtinu zabere závěr. Je v pořádku, když první katastrofu způsobí vnější vlivy, ale druhou a třetí katastrofu by měli vyvolat protagonisté sami ve snaze dát věci do pořádku. To se jim ovšem nemůže podařit hned, bez toho by nebyla kniha. Takže ať dělají, co dělají, věci se jen zhoršují a komplikují.

Další den vše rozepíšete na stranu A4. Tam už bude prostor i na podrobnější nahození charakterů hlavních postav.

Nyní můžete pokračovat dvěma způsoby. Buď si napíšete osnovu, nebo si ji nenapíšete a budete příběh objevovat. Říkám předem, že druhý způsob není pro každého, hrozí velmi, že příběh nedokončíte, protože nevydržíte ten vnitřní tlak a pochyby, kdy nevíte, jak dál. Také bych řekl, že se tímto způsobem nedá psát například detektivka. Nicméně, spousta lidí píše bez osnovy, je to možné díky určitému řekněme meditativnímu stavu, v kterém se stávají kanálem pro příběh, který jakoby tu už někde existoval. Já je nazývám archetypální příběhy.

Tak jako tak, jak říká Randy Ingermanson: Dobrý román nevznikne sám od sebe, je navržen. Můžete si ho rozvrhnout jak před, tak po jeho dopsání.

Jestliže budete psát podle osnovy, rozdělte si poznámky ze své A4 na tři části – úvod, stať, závěr. Úvod bude tvořit zhruba desetinu příběhu, stejně tak závěr. Stať si opět rozdělte na další tři části - úvod, prostředek a konec části. Každou z nich na další tři a tak dále, dokud vám to bude dávat smysl. Je to odvislé od délky a komplikovanosti příběhu. Tímto způsobem by se vám mohlo podařit vytvořit poměrně rychle a pohodlně celý obsah, nebo alespoň rámcový obsah své knihy. A teď už ji jen obalit masem.

To, co jste dosud sepsali, by vám mělo dát obecnou představu o vašem románu. Teď potřebujete něco podobného pro příběhové linie každé z postav. Podle těchto bodů (které jsem si odněkud okopíroval, abych na nic nezapomněl) můžete postupovat:

  • Jaké je jméno postavy (a proč)
  • Motivace postavy – co by ráda. 
  • Cíl postavy – co dělá, o co se snaží. 
  • Konflikt postavy (co jí brání cíle dosáhnout). 
  • Proměna postavy (co se musí naučit, aby obstála, jak se změní). 
  • Životopis postavy v jednom odstavci. 

2. Udělejte si pracovní plán

Ano, řekněme si to upřímně, psaní je práce. Je tedy dobré stanovit si nějaké pracovní cíle. Ne že by vás měly stresovat a vyčerpávat, měly by pomáhat dotáhnout dílo do konce. Jednu celou svoji knihu jsem napsal ve vaně. (Ne najednou, postupně). Narodilo se mi dítě a měl jsem opravdu málo času a soustředění. Druhou knihu jsem celou napsal tak, že jsem si zvykl vstávat o hodinu dříve. Zkrátka, náhodným psaním, jen tak ve volných chvílích o víkendu rozsáhlejší dílo nestvoříte. Možná tak povídku nebo pohádku, nebo knihu básní nebo kuchařku. Takže, jestli opravdu už není možné, abyste vstávali o hodinu dříve, začněte s povídkami. Pravidelná chvíle na psaní vás také osvobodí od myšlenek: kdy budu psát? Ve vyhrazeném čase není třeba jen psát. Když vám to nejde, jste unavení nebo nemáte inspiraci, věnujte se alespoň pročítání napsaného, korekturám, rešerším, poznámkám. Já alespoň k psaní potřebuji určitý stav mysli a do něj se někdy dostávám teprve pozvolna.

3. Je velmi výhodné mít na psaní jedno stálé místo. Postupně se v něm vytvoří určitý magnetismus, nebo co to je, (nejsem odborník na metafyzické jevy) který vám velmi pomáhá psát. Je to stejné, jako když si vyčistíte zuby a lehnete si do postele. Tělo je naučené, že má vypnout a začnou se vám hned klížit víčka, přestože jste si chtěli ještě chvilku číst v knížce. (Tedy pokud nemáte nějaké problémy nebo netrpíte nespavostí). 


Část druhá – vlastní psaní


A nyní to nejdůležitější – jak vysedět knihu? Jak dostat na papír potřebný počet slov, daleko větší než předpokládaný rozsah knihy, protože jich budeme muset ve finále ještě hodně proškrtat? Jak známo, Hemingway vyškrtal velké množství svého textu, proto byl jeho styl takový hutný a čtivý. Nebylo v něm nic zbytečného.

1. Určete si svůj denní limit i celkový rozsah knihy. Tady je pro orientaci převzatá tabulka:

  • 10 000 slov = brožurka. Přečteno za zhruba půl hodiny. 
  • 20 000 slov = krátký ebook nebo manifest. Komunistický manifest má asi 18 000 slov. Přečteno za 1 – 2 hodiny. 
  • 40 000–60 000 slov = novela. Přečteno za 3 – 4 hodiny. 
  • 60 000–80 000 slov = průměrně dlouhý román. Přečteno za 4 – 6 hodin. 
  • 80 000 slov –100 000 slov = dlouhý román. Přečteno za 6 – 7 hodin. 
  • Více jak 100 000 slov = dlouhý, výpravný román. Přečteno za 7 – 8 hodin. 
Jak asi víte, Microsoft Word vám počet slov ukazuje. Jedna normostrana rukopisu (tak, jak ji chtějí v nakladatelství) má mít 1800 úhozů, 30 řádek, 60 úhozů na řádek. Jestli jste spáchali novelu nebo román, neurčuje jen počet slov, ale také míra dramatičnosti příběhu.

2. Dávejte si týdenní cíle

Pokud si budete plánovat jen denní cíle, může vás to stresovat. Každý den není stejný, někdy si přece chcete dát večer skleničku s přáteli, nebo ne? Je lepší týdenní plán, abyste mohli případné výpadky kompenzovat v jiný den. I když vám plynulé psaní zrovna vůbec nejde, zkuste alespoň útržky, nebo třeba jen suchý dialog bez popisu. Jednu pohádku jsem povětšině napsal nejprve ve formě jakéhosi scénáře. Heslovitý popis situací a dialogy. Když bylo vše hotovo, text jsem přepsal do beletristické podoby. 

Část třetí – dokončení knihy


Možná to znáte, dopíšete poslední písmeno, ale pak se vracíte zase na začátek a přepisujete a předěláváte. Necháte text uležet, někomu ho přečtete a znovu předěláváte. Takhle to může jít donekonečna. Rumunský spisovatel Urmuz běhal i do tiskárny znovu předělávat a opravovat věty odevzdaného rukopisu. 
Jak tedy poznáte, že je kniha opravdu hotova? Odpověď je jednoduchá: nepoznáte to. Je potřeba vycítit, že už můžete riskovat, a že chcete získat zpětnou vazbu. Pak se s rukopisem svěřte světu. Dávejte ho číst svým přátelům. Předčítejte ho na čteních (alespoň úryvky). Vyprávějte známým v kavárně vlastními slovy obsah knihy. Asi přeci jen uděláte ještě pár úprav, ale pak si už vytipujte několik nakladatelů a pošlete jim to. Je dost lidí, kteří s tím otálejí, protože se podvědomě bojí neúspěchu a odmítnutí. (Stejně jako se mnoho mužů bojí oslovit ženu, protože je může odmítnout). Musíme ale podstoupit toto riziko.

Druhá možnost je, být nezávislý a jít vlastní cestou. Knihu vydat vlastním nákladem. Dnes už to není problém. Nechte si vytisknout třeba jen tři sta kusů a máte to bez velkého rizika. Distributor si jich na zkoušku stejně vezme tak sto, možná dvě stě. Pokud budete úspěšní, můžete velmi jednoduše nechat udělat dotisk. Díky digitálním technologiím už rozdíl v ceně u různě velikých nákladů není tak zásadní. Nebo vydejte knihu jako ebook, to je skoro zadarmo. 

Propagaci ve světě internetu můžete velmi úspěšně zvládnout taky. Zkuste získat peníze na vydání na Hithitu nebo Startovači. I když to třeba nevyjde, spuštění projektu je už samo o sobě propagace vaší nové knihy. Nechte o knize napsat některého ze známějších blogerů. Publikujte na Facebooku úryvky a zajímavé fotografie (s knihou na pláži, s knihou u srázu Macochy, s knihou ve vaně). Založte si profil na Papyru, stránkách autorů vydávajících převážně vlastním nákladem. Možností je tolik, že by to vydalo na vlastní článek na blogu.

Co ještě můžete dělat po dokončení knihy? Začít psát knihu další. To je to nejdůležitější. Pamatuji se, jak jsem po vydání mé prvotiny na čas ustrnul a čekal na úspěch. Dal jsem si s tím tolik práce, věřím tomu příběhu, je určitě dobrý, teď se to přeci musí nějak projevit! Kdybych tehdy jen tušil, jaké o mnoho lepší příběhy mě ještě čekají. 


úterý 3. dubna 2018

Zážitkové hry


Už padesát let organizuje můj tatínek dětské letní tábory. Jezdil jsem na ně od svých pěti let. Vždy jsem obdivoval jeho nápadité venkovní hry a stopovačky. Protože mám děti a píši knihy pro děti, napadlo mě vytvořit velké výpravné hry pro děti a rodiče. Rád se procházím v přírodě a více než místa turisticky hojně navštěvovaná vyhledávám odlehlé cesty. Když jsem na výletě s rodinou, děti samozřejmě chtějí každých deset minut vědět, kdy už dorazíme na nějaké zajímavé místo. Snažím se vymyslet dětem po trase nějakou zábavu, vyprávět jim něco zajímavého, vymyslet úkol, který musí splnit, hrát nějakou slovní hru. Když se pak procházím sám, vymýšlím hry pro ostatní rodiče.

Dítě by samozřejmě nemělo sedět celý den u počítače, ale hrát si venku. Čím ale děti motivovat, aby chtěly vyrazit na nějaký zábavný výlet do přírody? Děti mají naštěstí přirozenou zvídavost a baví je plnit různé úkoly. Hry na počítači jsou úkolů plné. Pojďme jim ale vysvětlit, že skutečná dobrodružná výprava jim přinese ještě větší zážitek. Bude to vyžadovat jen trochu pohybu.

V plánu každé venkovní hry v přírodě hráči naleznou pokyny, kudy dál pokračovat, často jsou tyto informace v podobě šifry nebo úkolu. Půjde o týmovou spolupráci, na odpovědi se musí shodnout celá rodina, aby se dál vydali všichni stejným směrem. K stopovacím hrám si vybírám zajímavá místa v Praze a její blízkosti, parky, okolí rybníků a přehrad, přírodní rezervace. První hra, která vznikla, se jmenuje Hledání ztracené Atlantidy, a dozvídáme se v ní příběh Lemurie a Atlantidy. Hledači si v plánu hry čtou příběh, hledají správný směr cesty podle symbolů, náznaků, úkolů. Také luští tajnou zprávu, hledají listiny v kořenech stromu a ještě mnoho dalšího. Úkoly jsou jednoduché a zvládne je každý. Trasa vede přibližně údolím Botiče a trvá tři hodiny. Start a cíl je deset minut chůze od stanice metra Háje.

Při vymýšlení, jak by měly stezky pro děti i jejich rodiče vypadat, jsem chtěl, aby hry měly především zajímavý, poutavý a dobrodružný příběh. Také, aby se z toho příběhu něco dozvěděly, něco naučného, poučného, dějepisného. Základem příběhů jsou tedy zkazky, legendy, mýty o Indiánech, Keltech nebo o bájné Atlantidě.

Pravá stopovačka ale hlavně obsahuje požadavek najít správný směr. K tomu v největší možné míře využívám znamení vyskytující se přirozeně po cestě. Nesnažím se tedy stále ukrývat nějaké zprávy nebo kreslit šipky. K určení směru je třeba trochu všímavosti, logiky, důvtipu. Několik zpráv ve schránce po cestě hráči naleznou. Pro případ odcizení či poškození je každá zpráva zdvojená. Navíc schránky nemají vliv na to, aby mohli v cestě pokračovat. Příběh má své vyústění, pointu, překvapivé odhalení. Odměnou z absolvování hry má být pro děti i rodiče výprava do míst, která jsou sama o sobě krásná, zajímavá a dobrodružná, výprava zajímavější a napínavější než jen sledování žluté či modré turistické značky.

A co vy? Je vám příjemné, když můžete využít již předem vymyšlené aktivity pro vás a vaše děti, nebo si raději vymýšlíte hry a dobrodružství sami?