sobota 21. prosince 2013

Jak se dokázat změnit


Když chce člověk něco změnit, zlepšit, třeba v komunikaci, tak by měl začít sám u sebe. Taky, kde jinde by měl začínat, že ano? A koneckonců k sobě to má nejblíž, to je výhoda. Ovšem bůh nám nadělil zajímavou vlastnost, že totiž člověk se brání jakékoli změně. A to i v případě, že si tu změnu sám naplánoval a přeje si ji. Jenže někde hluboko uvnitř, něco v nás se brání změnám. Máme zkrátka rádi zaběhaný stav věcí. Představuje pro nás určitou jistotu. I když věci nefungují tak jak chceme, alespoň víme, jaké jsou, známe je a máme o nich přehled. A je v nás tak, samozřejmě mylný pocit, že je máme pod kontrolou. Ale nemáme. Ony mají pod kontrolou nás.

Pochopení této vlastnosti je tedy, můžeme říct, klíčové pro to, abychom se zlepšili v našich komunikačních, nebo jiných, dovednostech. Každá změna vyvolává opačnou tendenci. Toto popsal už biolog Ludwig von Bertalanffy ve své teorii otevřených systémů, a i člověk je otevřený systém, popsal, že každý otevřený systém (tedy i člověk) se sice stále vyvíjí a vyměňuje si látky, energie a informace se svým okolím ale zároveň má stálou tendenci k návratu ke svému původnímu stavu. Do stavu rovnováhy, do stavu, který zná.

Jsou tady však i jiné moderní poznatky. Totiž ty, že když dostatečně dlouho a pravidelně působíme na jakýkoli otevřený systém, tak ten systém se mění, až se změní a tato změna se pro něj stává novou přirozeností, novým původním stavem. To je zajímavé, viďte? Takže co s tím? Co teď s těmi poznatky v praxi. V každodenním používání komunikačních dovedností.

Především je potřeba si uvědomit, že v tom nejsme sami. Každý člověk má, v každém člověku se odehrává jakýsi vnitřní dialog. Máme v sobě dva i více hlasů. Ale nejčastěji dva, tak to nebudu komplikovat. A ten jeden hlas chce změnu a ten druhý hlas změnu nechce. Problém je v tom, že se střídavě přikláníme na stranu tu jednoho, tu druhého hlasu. Nejsme stálí, nejsme loajální, a tak ani změna není stálá. To je ten problém. A i když jsme stálí, tak ten druhý, potlačený hlas ovlivňuje naše podvědomí, a to není dobře. To se musí projevit… jako ledovec na Titanicu.

Řešení nespočívá v tom, potlačit jeden z hlasů a neustále vyzdvihovat a poslouchat ten druhý. Řešení je vyslechnout oba hlasy, pokývat, dát jim oběma za pravdu a pak převést pozornost na něco konstruktivnějšího, než je to, že se dohadují a nesouhlasí spolu. Ať se nehádají o to, že nejde říci šéfovi ne, nebo že je to obtížné, ale ať se zamyslí nad tím, JAK by šlo říci šéfovi ne. Aby nás nevyhodil, aby se příliš neurazil, aby nám v tom bylo dobře. No, možná nemůžeme splnit všechny podmínky, ale je to výzva. Je to velká výzva pro oba hlasy, které se doteď hádaly, a k ničemu to nebylo. Teď každý z nich bude mít úplně jiný názor, ale už bude k tématu, už bude konstruktivní, alespoň trochu. A my si budeme moci vybrat. Vybrat ten, který nám nejvíce pomůže, který se nám nejvíc líbí, s kterým to chceme zkusit. Jeden třeba řekne: „No nahlas mu to neříkej, to ty nikdy nesvedeš, ale mohl bys mu to třeba napsat emailem. Nějak citlivě. Nemusíš hned psát slovo NE, ale opiš to tak, že to bude k pochopení.“ A ten druhý řekne: „Je třeba se vzchopit, člověče, už mu konečně řekni ne, pěkně nahlas, ať to všichni v kanceláři slyší, a oni si tě za to pak budou vážit. I ten šéf si tě bude vážit, protože nemá rád bačkory a bábovky, kteří všechno odkývají. Bude vědět, že umíš říct svůj názor, že si ho nenecháváš pro sebe. A to mu bude sympatické.“

Takže takhle se začíná u sebe. Vnitřním rozhovorem. Sledováním toho rozhovoru. Nekritickým, to je důležité. Mějte je oba rádi, oba ty hlasy. Vždyť jste to vy, jsou vaší součástí a myslím si, že ani jeden z nich vám nechce nějak vědomě ublížit. Pouze jeden je opatrný, druhý odvážný, jeden je chytrý až přechytračelý, druhý neví, co má dělat, rád by se s někým poradil, jeden je vážný, druhý si dělá legraci, ať tak nebo tak, nikdy nemůžeme říci, že důležitá je jen a jen odvaha, i opatrnosti bývá potřeba, že chytráctví je důležitější než když člověk neví a hledá, že legrace je víc než vážnost. Není.

Takže si připomínejte, že jsme otevřený systém. Buďte otevření. O otevřenosti jsem mluvil už minule. Otevřenost znamená mít odvahu se vydat do neznáma, do nebezpečí. Vydávejte do neznáma, abyste se pak mohli vrátit zpět domů, do své rovnováhy. Ale obohacení o nové poznatky a zkušenosti.

Luboš Pavel

úterý 19. listopadu 2013

Nelze nekomunikovat

Člověk je tvor komunikativní, společenský, jako například delfín, a čím je společnost komplikovanější, tím více spolu potřebuje komunikovat. Něco se automatizuje, máme různé světelné ukazatele a nápisy, máme návody jak s čím zacházet, máme literaturu odbornou i oddechovou, máme internet, vymýšlíme a učíme komunikovat roboty, ale většina komunikace stále zůstává na nás, na jedincích z masa a kostí. A tak určitě stojí za to se v komunikaci zlepšovat, zdokonalovat, učit se ji. Je ohromně zajímavé, že tak elementární věc, jako je, nebo spíše jako jsou komunikační dovednosti, se vůbec nevyučuje na základní ba ani na střední škole.

Oproti době, kdy já jsem chodil do školy, se sice klade o něco větší důraz na to, aby žáci byli schopni týmové spolupráce, prezentace a podobně, ale stále to jaksi není ono. Je to nahodilé a komunikace jako taková, se neučí. Není proto divu, že se v dospělosti potýkáme s tolika problémy. Příliš často dochází k situacím, že řeknete něco jiného, než jste vlastně chtěli říci a pak složitě vysvětlujete, že jste to mysleli jinak a že jsme se tudíž nepochopili. No, však to znáte.

Ale co by takový Robinson za to dal, kdyby mohl s někým komunikovat, byť blbě, s přeřeky a chybami a nedorozuměními a komunikačními šumy, jak se říká v jistých odbornějších kruzích. Člověk potřebuje komunikovat a i když je mu to někdy nepříjemné, stále znovu a znovu se vydává do toho nebezpečí, že řekne něco, co nemá a že bude špatně pochopen. Jak byl Robinson šťastný, když objevil svého Pátka, i když si zpočátku vůbec nerozuměli. Ale učili se to a naučili. Dvě rozdílné kultury navíc.

Na komunikaci je nádherné to, že když máme tu odvahu postupovat nebezpečí komunikačních nedorozumění, tak nám bývá odměnou humor. Člověk odvážný, otevřený v komunikaci zažívá dennodenně humorné okamžiky a to ho naplňuje radostí a láskou k lidem. Člověk, který se uzavírá a je řekněme komunikačně opatrný, dospěje ve starého morouse a bručouna.

Na lidské komunikaci je bezesporu zajímavé to, že nelze nekomunikovat. Tedy, abychom nepoužili hned dvou záporů po sobě, což češtinu někdy zbytečně komplikuje, můžeme obráceně říci, že lze jen komunikovat. I takový bezdomovec zalezlý do koutku své duše komunikuje s okolím svým zjevem. Velmi zjevně a nahlas vykřikuje do světa: „Polibte mi všichni… šos.“ Nepoužívá k tomu sice slova, ale přenos hlavní myšlenky na nás kolemjdoucí občany je zcela jasný. A nemusel se to ani nikde učit.

Ono je to tak, že to, s čím máme problémy je nesoulad slov a projevů těla. Ovšem informace, kterou předáváme dál, se nesestává jen ze slov, která nám lépe či hůře plynou z úst, ale i z naší intonace, melodie hlasu, z gest a mimiky, pohledu očí, postoje těla, blízkosti k druhému, případně i doteku. Lidé dříve nebo později museli vymyslet smajlíky, emotikony, protože strohé řeči esemesek a emailů zkrátka něco podstatného chybělo. Člověk je tvor komunikativní a to je dobře. Protože jinak by nám ještě více hrozilo, dnes v době ipodů a mobilů a walkmanů a starostí, co s nezaplacenou hypotékou, ještě více by nám hrozilo, že se budeme míjet a nekomunikovat mezi sebou. Ale to naštěstí nejde, jak už víme. A proto komunikujme, s otevřeností a s radostí.

Luboš Pavel