středa 18. dubna 2018

Co si pohlídat při psaní knihy


Každé psaní někde začíná. Pokud už nějakou dobu píšete, inspirace vás může přepadnout kdykoliv a kdekoliv, jste v tomto ohledu citliví, vnímaví a otevření. Pamatuji si, že nápad na jeden z mých románů mě napadl na záchodě při pohledu na toaletní papír. Jestliže s psaním teprve chcete začít a je ve vás přetlak pouze v podobě chtění a ne nápadů, možná vám pomůže, když si ujasníte, jaké jsou jednotlivé fáze psaní knihy. 

Část první – příprava


1. Určete si téma a žánr vaší knihy

Zdá se to logické a jednoduché, ale téma by dle mého nemělo být moc obecné a široké. Například: vztah mezi mužem a ženou. To je trochu málo. Takže si vyhraďte celou hodinu na sepsání klíčové věty, která bude shrnovat a dokonale vystihovat váš román. Nejlepší způsob je, udělat si brainstorming, to znamená, napsat co největší počet variant té jedné věty, která má vystihnout příběh. Budete překvapeni, jak se u čtvrté páté varianty mozek uvolní a začne generovat, dá-li se to tak říci, podstatně zajímavější a překvapivější formulace vašeho prvotního nápadu. Tyto formulace, i když je třeba nepoužijete, mohou výrazně inspirovat právě vznikající příběh. Určení žánru příběhu je něco jako nalezení klíče ke dveřím. Je to něco, co mi pomáhá, protože každý žánr má svá pravidla. (Ne, že bych je nemohl vědomě porušit).

Druhý den si větu, shrnující váš příběh, rozepište do jednoho odstavce. Opět si udělejte nejméně hodinu klidného a soustředěného času a rozšiřte svoji větu na celý odstavec, ve kterém popíšete, jak a proč to všechno začalo, tři hlavní průšvihy, které se staly v průběhu, a jak to všechno nakonec skončilo. Třemi průšvihy jsou myšleny ty hlavní, ne spousta vedlejších, jako například, že hrdinovi ujede tramvaj. Každý ze zásadních problémů rozvíjí čtvrtinu knihy a poslední čtvrtinu zabere závěr. Je v pořádku, když první katastrofu způsobí vnější vlivy, ale druhou a třetí katastrofu by měli vyvolat protagonisté sami ve snaze dát věci do pořádku. To se jim ovšem nemůže podařit hned, bez toho by nebyla kniha. Takže ať dělají, co dělají, věci se jen zhoršují a komplikují.

Další den vše rozepíšete na stranu A4. Tam už bude prostor i na podrobnější nahození charakterů hlavních postav.

Nyní můžete pokračovat dvěma způsoby. Buď si napíšete osnovu, nebo si ji nenapíšete a budete příběh objevovat. Říkám předem, že druhý způsob není pro každého, hrozí velmi, že příběh nedokončíte, protože nevydržíte ten vnitřní tlak a pochyby, kdy nevíte, jak dál. Také bych řekl, že se tímto způsobem nedá psát například detektivka. Nicméně, spousta lidí píše bez osnovy, je to možné díky určitému řekněme meditativnímu stavu, v kterém se stávají kanálem pro příběh, který jakoby tu už někde existoval. Já je nazývám archetypální příběhy.

Tak jako tak, jak říká Randy Ingermanson: Dobrý román nevznikne sám od sebe, je navržen. Můžete si ho rozvrhnout jak před, tak po jeho dopsání.

Jestliže budete psát podle osnovy, rozdělte si poznámky ze své A4 na tři části – úvod, stať, závěr. Úvod bude tvořit zhruba desetinu příběhu, stejně tak závěr. Stať si opět rozdělte na další tři části - úvod, prostředek a konec části. Každou z nich na další tři a tak dále, dokud vám to bude dávat smysl. Je to odvislé od délky a komplikovanosti příběhu. Tímto způsobem by se vám mohlo podařit vytvořit poměrně rychle a pohodlně celý obsah, nebo alespoň rámcový obsah své knihy. A teď už ji jen obalit masem.

To, co jste dosud sepsali, by vám mělo dát obecnou představu o vašem románu. Teď potřebujete něco podobného pro příběhové linie každé z postav. Podle těchto bodů (které jsem si odněkud okopíroval, abych na nic nezapomněl) můžete postupovat:

  • Jaké je jméno postavy (a proč)
  • Motivace postavy – co by ráda. 
  • Cíl postavy – co dělá, o co se snaží. 
  • Konflikt postavy (co jí brání cíle dosáhnout). 
  • Proměna postavy (co se musí naučit, aby obstála, jak se změní). 
  • Životopis postavy v jednom odstavci. 

2. Udělejte si pracovní plán

Ano, řekněme si to upřímně, psaní je práce. Je tedy dobré stanovit si nějaké pracovní cíle. Ne že by vás měly stresovat a vyčerpávat, měly by pomáhat dotáhnout dílo do konce. Jednu celou svoji knihu jsem napsal ve vaně. (Ne najednou, postupně). Narodilo se mi dítě a měl jsem opravdu málo času a soustředění. Druhou knihu jsem celou napsal tak, že jsem si zvykl vstávat o hodinu dříve. Zkrátka, náhodným psaním, jen tak ve volných chvílích o víkendu rozsáhlejší dílo nestvoříte. Možná tak povídku nebo pohádku, nebo knihu básní nebo kuchařku. Takže, jestli opravdu už není možné, abyste vstávali o hodinu dříve, začněte s povídkami. Pravidelná chvíle na psaní vás také osvobodí od myšlenek: kdy budu psát? Ve vyhrazeném čase není třeba jen psát. Když vám to nejde, jste unavení nebo nemáte inspiraci, věnujte se alespoň pročítání napsaného, korekturám, rešerším, poznámkám. Já alespoň k psaní potřebuji určitý stav mysli a do něj se někdy dostávám teprve pozvolna.

3. Je velmi výhodné mít na psaní jedno stálé místo. Postupně se v něm vytvoří určitý magnetismus, nebo co to je, (nejsem odborník na metafyzické jevy) který vám velmi pomáhá psát. Je to stejné, jako když si vyčistíte zuby a lehnete si do postele. Tělo je naučené, že má vypnout a začnou se vám hned klížit víčka, přestože jste si chtěli ještě chvilku číst v knížce. (Tedy pokud nemáte nějaké problémy nebo netrpíte nespavostí). 


Část druhá – vlastní psaní


A nyní to nejdůležitější – jak vysedět knihu? Jak dostat na papír potřebný počet slov, daleko větší než předpokládaný rozsah knihy, protože jich budeme muset ve finále ještě hodně proškrtat? Jak známo, Hemingway vyškrtal velké množství svého textu, proto byl jeho styl takový hutný a čtivý. Nebylo v něm nic zbytečného.

1. Určete si svůj denní limit i celkový rozsah knihy. Tady je pro orientaci převzatá tabulka:

  • 10 000 slov = brožurka. Přečteno za zhruba půl hodiny. 
  • 20 000 slov = krátký ebook nebo manifest. Komunistický manifest má asi 18 000 slov. Přečteno za 1 – 2 hodiny. 
  • 40 000–60 000 slov = novela. Přečteno za 3 – 4 hodiny. 
  • 60 000–80 000 slov = průměrně dlouhý román. Přečteno za 4 – 6 hodin. 
  • 80 000 slov –100 000 slov = dlouhý román. Přečteno za 6 – 7 hodin. 
  • Více jak 100 000 slov = dlouhý, výpravný román. Přečteno za 7 – 8 hodin. 
Jak asi víte, Microsoft Word vám počet slov ukazuje. Jedna normostrana rukopisu (tak, jak ji chtějí v nakladatelství) má mít 1800 úhozů, 30 řádek, 60 úhozů na řádek. Jestli jste spáchali novelu nebo román, neurčuje jen počet slov, ale také míra dramatičnosti příběhu.

2. Dávejte si týdenní cíle

Pokud si budete plánovat jen denní cíle, může vás to stresovat. Každý den není stejný, někdy si přece chcete dát večer skleničku s přáteli, nebo ne? Je lepší týdenní plán, abyste mohli případné výpadky kompenzovat v jiný den. I když vám plynulé psaní zrovna vůbec nejde, zkuste alespoň útržky, nebo třeba jen suchý dialog bez popisu. Jednu pohádku jsem povětšině napsal nejprve ve formě jakéhosi scénáře. Heslovitý popis situací a dialogy. Když bylo vše hotovo, text jsem přepsal do beletristické podoby. 

Část třetí – dokončení knihy


Možná to znáte, dopíšete poslední písmeno, ale pak se vracíte zase na začátek a přepisujete a předěláváte. Necháte text uležet, někomu ho přečtete a znovu předěláváte. Takhle to může jít donekonečna. Rumunský spisovatel Urmuz běhal i do tiskárny znovu předělávat a opravovat věty odevzdaného rukopisu. 
Jak tedy poznáte, že je kniha opravdu hotova? Odpověď je jednoduchá: nepoznáte to. Je potřeba vycítit, že už můžete riskovat, a že chcete získat zpětnou vazbu. Pak se s rukopisem svěřte světu. Dávejte ho číst svým přátelům. Předčítejte ho na čteních (alespoň úryvky). Vyprávějte známým v kavárně vlastními slovy obsah knihy. Asi přeci jen uděláte ještě pár úprav, ale pak si už vytipujte několik nakladatelů a pošlete jim to. Je dost lidí, kteří s tím otálejí, protože se podvědomě bojí neúspěchu a odmítnutí. (Stejně jako se mnoho mužů bojí oslovit ženu, protože je může odmítnout). Musíme ale podstoupit toto riziko.

Druhá možnost je, být nezávislý a jít vlastní cestou. Knihu vydat vlastním nákladem. Dnes už to není problém. Nechte si vytisknout třeba jen tři sta kusů a máte to bez velkého rizika. Distributor si jich na zkoušku stejně vezme tak sto, možná dvě stě. Pokud budete úspěšní, můžete velmi jednoduše nechat udělat dotisk. Díky digitálním technologiím už rozdíl v ceně u různě velikých nákladů není tak zásadní. Nebo vydejte knihu jako ebook, to je skoro zadarmo. 

Propagaci ve světě internetu můžete velmi úspěšně zvládnout taky. Zkuste získat peníze na vydání na Hithitu nebo Startovači. I když to třeba nevyjde, spuštění projektu je už samo o sobě propagace vaší nové knihy. Nechte o knize napsat některého ze známějších blogerů. Publikujte na Facebooku úryvky a zajímavé fotografie (s knihou na pláži, s knihou u srázu Macochy, s knihou ve vaně). Založte si profil na Papyru, stránkách autorů vydávajících převážně vlastním nákladem. Možností je tolik, že by to vydalo na vlastní článek na blogu.

Co ještě můžete dělat po dokončení knihy? Začít psát knihu další. To je to nejdůležitější. Pamatuji se, jak jsem po vydání mé prvotiny na čas ustrnul a čekal na úspěch. Dal jsem si s tím tolik práce, věřím tomu příběhu, je určitě dobrý, teď se to přeci musí nějak projevit! Kdybych tehdy jen tušil, jaké o mnoho lepší příběhy mě ještě čekají. 


úterý 3. dubna 2018

Zážitkové hry


Už padesát let organizuje můj tatínek dětské letní tábory. Jezdil jsem na ně od svých pěti let. Vždy jsem obdivoval jeho nápadité venkovní hry a stopovačky. Protože mám děti a píši knihy pro děti, napadlo mě vytvořit velké výpravné hry pro děti a rodiče. Rád se procházím v přírodě a více než místa turisticky hojně navštěvovaná vyhledávám odlehlé cesty. Když jsem na výletě s rodinou, děti samozřejmě chtějí každých deset minut vědět, kdy už dorazíme na nějaké zajímavé místo. Snažím se vymyslet dětem po trase nějakou zábavu, vyprávět jim něco zajímavého, vymyslet úkol, který musí splnit, hrát nějakou slovní hru. Když se pak procházím sám, vymýšlím hry pro ostatní rodiče.

Dítě by samozřejmě nemělo sedět celý den u počítače, ale hrát si venku. Čím ale děti motivovat, aby chtěly vyrazit na nějaký zábavný výlet do přírody? Děti mají naštěstí přirozenou zvídavost a baví je plnit různé úkoly. Hry na počítači jsou úkolů plné. Pojďme jim ale vysvětlit, že skutečná dobrodružná výprava jim přinese ještě větší zážitek. Bude to vyžadovat jen trochu pohybu.

V plánu každé venkovní hry v přírodě hráči naleznou pokyny, kudy dál pokračovat, často jsou tyto informace v podobě šifry nebo úkolu. Půjde o týmovou spolupráci, na odpovědi se musí shodnout celá rodina, aby se dál vydali všichni stejným směrem. K stopovacím hrám si vybírám zajímavá místa v Praze a její blízkosti, parky, okolí rybníků a přehrad, přírodní rezervace. První hra, která vznikla, se jmenuje Hledání ztracené Atlantidy, a dozvídáme se v ní příběh Lemurie a Atlantidy. Hledači si v plánu hry čtou příběh, hledají správný směr cesty podle symbolů, náznaků, úkolů. Také luští tajnou zprávu, hledají listiny v kořenech stromu a ještě mnoho dalšího. Úkoly jsou jednoduché a zvládne je každý. Trasa vede přibližně údolím Botiče a trvá tři hodiny. Start a cíl je deset minut chůze od stanice metra Háje.

Při vymýšlení, jak by měly stezky pro děti i jejich rodiče vypadat, jsem chtěl, aby hry měly především zajímavý, poutavý a dobrodružný příběh. Také, aby se z toho příběhu něco dozvěděly, něco naučného, poučného, dějepisného. Základem příběhů jsou tedy zkazky, legendy, mýty o Indiánech, Keltech nebo o bájné Atlantidě.

Pravá stopovačka ale hlavně obsahuje požadavek najít správný směr. K tomu v největší možné míře využívám znamení vyskytující se přirozeně po cestě. Nesnažím se tedy stále ukrývat nějaké zprávy nebo kreslit šipky. K určení směru je třeba trochu všímavosti, logiky, důvtipu. Několik zpráv ve schránce po cestě hráči naleznou. Pro případ odcizení či poškození je každá zpráva zdvojená. Navíc schránky nemají vliv na to, aby mohli v cestě pokračovat. Příběh má své vyústění, pointu, překvapivé odhalení. Odměnou z absolvování hry má být pro děti i rodiče výprava do míst, která jsou sama o sobě krásná, zajímavá a dobrodružná, výprava zajímavější a napínavější než jen sledování žluté či modré turistické značky.

A co vy? Je vám příjemné, když můžete využít již předem vymyšlené aktivity pro vás a vaše děti, nebo si raději vymýšlíte hry a dobrodružství sami?

středa 28. března 2018

Umělcova cesta aneb Tvořivost je radost



S Umělcovou cestou jsem začínala v Čechách už před sedmi lety. Pro lidi, kteří se rozhodnou plně rozvinout svoji kreativitu vytvářím tvořivé a bezpečné prostředí. Vystudovala jsem andragogiku, velmi mě obohatilo studium na DAMU a mnoho seberozvojových kurzů, kterými jsem prošla. Díky tomu všemu mám v zásobě spoustu praktických cvičení a nápadů, jak obohatit cestu, kterou vytyčila Julia Cameron ve své knize Umělcova cesta.

Umělcova cesta je impulsem, jak se na věci dívat jinak - na umění, na vztah k jiným i k sobě, výchovu dětí, nebo třeba na vaření. Umělcova cesta se může stát klíčem ke dveřím, které zůstávaly dlouho zavřené. Například si říkáte, že neumíte malovat, nebo zpívat. Kdysi dávno někdo v dětství vám řekl: „Prosím tě, ten tvůj obrázek (zpěv) je hrozný.“ A už to ve vás zůstalo. Ale to není pravda, to nejste vy. Každý z nás umí malovat, zpívat, hrát si, tvořit. Tvorba je základní náplní našich životů. Pokud se chcete otevřít ještě většímu přílivu kreativní energie a odstranit bloky a nánosy, které se během života vytvořily, může se vám to díky podpůrné skupině na kurzu Umělcova cesta docela snadno podařit. Předpokladem je, že chcete vstoupit a vzít zodpovědnost do svých rukou - chcete rozvíjet díky novému postoji nový vztah k sobě a hledat cestu, jak dál.

Není nic přirozenějšího, než být kreativní. Umělcova cesta není jen pro umělce, ale pro všechny, kdo chtějí naplno využít všechny své možnosti. Žít naplno svůj život znamená být kreativní. Přesto spousta lidí hraje sama se sebou hru: buď budu kreativní, nebo budu vydělávat peníze; buď se budu dobře starat o rodinu, nebo budu něco tvořit. Podobných i jiných bloků máme v sobě spousty. Strach, nedostatek sebedůvěry, pocit viny… jejich rozpuštění a překonání je žádoucí nejen pro umělce. Proto je Umělcova cesta vhodná pro každého. Julie Cameron nám tato témata rozdělila do dvanácti hlavních kapitol. Po 12. týdnů tedy budeme objevujeme a sytíme umělce v nás a odstraňujeme nánosy a bloky, které nám brání tvořit.

Konkrétně si na kurzu zkoušíme tvůrčí psaní, vědomé rozvíjení vnitřního dialogu, koláž, tanec, kreslení pravou hemisférou, zhotovení svého osobního symbolu a mnoho dalšího. Zformujeme si vizi svého poslání, které nás dokáže vést nejen v tvůrčích chvílích, ale celým životem. Víme, že někde v nás je prostor svobody, kde není strach ani hodnocení, kde naše kreativita dostává šanci růst. Škola v nás bohužel toto vědomí utlačuje neustálým poměřováním. Ty jsi lepší a ty horší. Ty máš jedničku a tobě dám trojku. Klade se důraz na memorování a podporuje se soutěživost. Ale tvorba něco takového nezná. Je svobodná a je na ni krásné právě to, že každý z nás je jiný. Jen si představte, že by všichni malovali jako Salvador Dalí.

Tvůrčí proces má svoji aktivní fázi, kdy něco děláme, ale i pasivní fázi. Má své „uchýlení se do jeskyně“, může být procesem pouštění, neusilování, čekání. Posiluje v nás důvěru v sebe sama, učí koncentraci a trpělivosti. Protože se tyto fáze střídají, je velmi důležité mít nablízku svého zkušeného průvodce. V bezpečném a posilujícím prostředí kurzu Umělcova cesta váš umělec potká Přijetí, Povzbuzení, Podporu, Přátelství, Pokoru, Pozornost, Představivost a Pravdivost. A může se objevit příběh… váš Příběh. Příběhy jsou důležitou součástí života.

Aneta Pavlová

úterý 27. března 2018

Vydávání knih samonákladem je na vzestupu


Vlastním nákladem si svého času vydal knihu i Karel Hynek Mácha. V současné době se v Česku rozrůstají řady autorů, kteří vidí ve vydávání samonákladem nový trend a ne znouzecnost. Zatímco u velkého nakladatelství spisovatel čeká dlouhé měsíce na to, jestli mu někdo vůbec odpoví, při vydávání knihy vlastním nákladem si sám určuje, kdy vyjde, jak bude kniha vypadat, vybere si ilustrátora, redaktora a určí si výši nákladu.

Samozřejmě je to pouze on sám, kdo podstupuje riziko. Díky internetu, ale už není tak těžké rozprodat například 500, 1000 i více kusů. Důvodů, proč se vrhnout do tohoto nejistého podnikání je několik. V první řadě se dají peníze na vydání vybrat předem díky crowfoundingu na portálech jako je Hithit nebo Startovač. Při úspěšné kampani máte předem zajištěn prodej většinového nákladu. Další ze způsobů je psát si nejdříve blog a pokud je úspěšný a autor má dostatek čtenářů, nemusí se obávat vydat knihu. Před třemi lety také vznikl specializovaný portál podporující autory vydávající si knihy vlastním nákladem. Jmenuje se Papyro a má na něm profily už více jak třicítka autorů.

Ano, tyto stránky jsem vymyslel já, protože mi společné webové stránky sami zdatných autorů (jak jim říkám) chyběly. Nejdříve jsem vymyslel webové stránky Papyro, aby autoři mohli vystavovat své zboží na nějaké společné platformě, na stránkách, které se specializují přímo na autorské knihy a jsou pro to uzpůsobeny. Jako velkou výhodu jsem viděl možnost mít zdarma eshop a další užitečné funkce. Ne každý autor má svoje stránky, a když už je má, většinou na nich není eshop. Je to náročnější na vytvoření a provozování a také to většinou není zadarmo. Ale při prvním společném setkání autorů se ukázalo, že velkým benefitem je možnost se setkávat, spolupracovat, vyměňovat si zkušenosti a kontakty.

A Markéta Kotková, výtvarnice, která si sama vydala už tři tituly, mi řekla: „Oproti jiným portálům, na kterých mám také profily, nabízí Papyro svobodnou prezentaci tvorby včetně odkazů na osobní weby, což je klíčové pro to, aby se se mnou čtenáři více seznámili.“

Některým autorům stačí, aby za pár korun jen udělali radost svým blízkým a vydají si knihu v malém nákladu. Tiskárny nabízejí službu print on demand, kdy je tiskárna schopna zhotovit pouze malý počet knih, většinou od deseti kusů. Tím se snižují autorovy finanční náklady na vydání knihy. Print on demand služby následně knihy dotiskují podle potřeby.

„Spolupráce s malonákladovým nakladatelstvím je pro mě ideální hlavně díky pružnosti. Mohu si dovolit vydat více titulů a podle úspěchu je dotiskovat,“ přidal mi do článkuý zkušenosti spisovatel Michal Čagánek.

„Moji kuchařku mi vydalo nakladatelství. Z jedné prodané knihy mám pět korun, ale nejvíc mě naštvalo, že po grafické stránce vůbec nevypadá tak, jak jsem si ji představovala. Přitom jsem měla dopředu všechno výborně promyšlené,“ řekla mi kamarádka, autorka vegetariánské kuchařky.

Na vydávání knížek vlastní nákladem skutečně není nic špatného. Kolik autorů začínalo se samizdatem a až postupně se propracovalo k nakladateli? Také se ukazuje, že část spisovatelů nakladatelství jednoduše k ničemu nepotřebuje. Dokáží si domluvit externího korektora, redaktora, sazeče a ilustrátora a hlídají si, aby kniha měla opravdu kvalitní grafickou i obsahovou úroveň. Pokud to neumějí nebo nechtějí, mohou oslovit některá malá nakladatelství s tím, aby jim vydali knihu na klíč, to znamená, že si autor vše zaplatí.

A co vy? Vydali byste si knihu vlastním nákladem? Považujete to v dnešní době za nový trend a možnost, jak nebýt odkázán jen na libovůli nakladatelství, nebo je to znouzecnost, ke které se uchýlí jen chudák autor, kterého všechna nakladatelství odmítla? Jak to vnímáte?

Luboš Pavel

středa 16. dubna 2014

O přehánění


Lidé mají tendenci přehánět, zveličovat a vidět černobíle. Lidé si dokonce libují v přehánění. Bez přehánění se dá dokonce říci, že žádný člověk se nedokáže úplně vyvarovat takových vět, jako je Už stokrát jsem tě o to prosila nebo Tohle je po milionté nebo taky Ale vždyť tady dohromady není co dělat. To je taky přehánění. Samozřejmě, je v tom velká dávka exprese. V těch jednoduchých větách je zakódovaná emoce. Nemyslíme to tak, ale cítíme to tak. Musíme to nějak vyjádřit. Jenomže to není ten nejlepší způsob.

Toho druhého člověka, který ten nebo onen výrok slyší, to jen rozčílí a většinou se toho chytí. Chytí se slovíčka a už se slovíčkaří. „Jak stokrát? Kdys mě o to stokrát prosila?“ a nejraději bychom slyšeli vypočítat všechny ty případy, kdy byla vznesena taková prosba. A dělali bychom si čárky. Běda, kdyby jich bylo méně jak sto!

Nabíháme si. Takovým přehánějícím výrokem si zkrátka nabíháme. Proto je lepší ho nepoužívat. Nebo jiné případy, nemusí vůbec jít o komunikaci s druhými lidmi. Přeháníme i pokud se jedná o nás. Myslíme černobíle dokonce i sami o sobě.

Mnoho lidí kupříkladu přichází na kurz asertivity s tím, že neumějí říkat Ne. No dobrá, je jisté, že je tato skutečnost trápí a je logické, že se proto na ni více zaměřují a všímají si jí. Tím ovšem dochází ke zveličení. Když je totiž potom požádám, aby předvedli rozhovor v modelové situaci na kurzu, ukáže se, že dokáží říci druhému Ne bez problémů. Ptám se, co se děje, proč jste si mysleli, že neumíte říci Ne, když tady říci Ne umíte. Tady je to jiné, odpovídají. Jiné, jak jiné?

Požádám je, aby si vybavili co nejvíce situací, kdy nedokázali říci Ne a ukáže se, že je to vždy ve vztahu ke konkrétnímu typu lidí – kupříkladu k nadřízenému. No ano, to je logické, říci ne nadřízenému se neříká zrovna snadno. Ale pokračujme dál. Když se snažíme ještě podrobněji vybavit si, jestli dokázali přeci jen šéfovi někdy říci Ne, ukáže se, že ano, že dokonce mnohokrát.

Správně pojmenovaný problém by tedy měl znít: „nedokáži říci ne svému šéfovi tak často, jak bych chtěl. Zvládnu to asi jen ve třetině případů.“ Třetina případů. Je to málo nebo dost? Na to se názory ve skupině liší. Hlavní je však názor dotyčného, který neumí říkat Ne. Jak často byste chtěl umět říci svému šéfovi Ne? Jak často, abyste byl spokojený?

No tak, alespoň ve dvou třetinách případů. To by bylo fajn. Aha, takže by stačily dvě třetiny, aha, hmm. No ano, to je reálné. Ale, když to dokážete v třetině případů, tedy, když mu dokážete vůbec říci Ne, proč to zkrátka neděláte častěji?

To je překvapivá otázka. Klient chvíli neví. Pomalu si uvědomuje, že vnímal skutečnost špatně. Myslel si, že neumí říkat Ne. A teď je mu položena otázka, proč, když to vlastně umí, neříká ne častěji. Co na to odpovědět. Chápe, že se vlastně není co učit. Že celou tu dobu má dovednost v sobě. Jen o sobě pochybuje. V tom je ten problém. Jak odstranit ty pochybnosti o sobě.

Tak zaprvé si uvědomte, že dokázat vůbec někdy říci ne svému šéfovi je solidní základ pro sebejistotu. Na tom se už dá stavět. No a pak je také pár dobrých formulací, které se dají spolehlivě říci, aniž by se šéf měl tendenci urazit. A o nich si teď něco řekneme.

Takže shrnuto a sečteno: kurz asertivity je hlavně o sebepoznání a když je k tomu navíc ještě něco naučím, odcházejí velmi spokojeni.

Dříve, když jsem bral jejich problém, že neumí říkat ne za fakt, o kterém se nemusí přemýšlet. Proč taky, když to tvrdí? Začal jsem je rovnou učit efektivní komunikaci a asertivní techniky. Měl jsem v rukávu množství praktických cvičení, které jsem neustále propracovával a zlepšoval. Polovina lidí v hodnotícím dotazníku vypsala, že to bylo dobré, ale že by si přáli více praktických cvičení.

Dnes jich používám o něco méně. Jsou trochu jiné než ty předchozí a začínám hlavně s poznáním sebe sama. Svých zdrojů můžeme říci. A světe div se, v hodnotících dotaznících se skví samé výborné hodnocení. A jen zřídkakdy se najde někdo, kdo by si přál více praktických cvičení. A to nepřeháním.

čtvrtek 27. března 2014

Poctiví lidé


Je svým způsobem úžasné sledovat, jak se i lidé poctiví a v jádru dobří pod vlivem problémů stávají pro okolí bídáky a padouchy, lupiči a nepoctivci. A to jen tím, že přestávají dobře komunikovat se svými věřiteli nebo obchodními partnery nebo jinými dotčenými osobami. Stáhnou se do své obranné ulity a tam zalezlí, čekají, co se bude dít.

Není samozřejmě jednoduché odpovídat stále dokola, trpělivě a dobře na podrážděné dotazy kolegů i zákazníků. Když se nedaří, je jich víc než obvykle a jsou nepříjemnější, než obvykle bývají. Ale stáhnutí se do ulity, tedy útěk nic neřeší a situaci jen zhoršuje. Samozřejmě. Každý tuší, co se skrývá za vypnutým telefonem a nikdo neuvěří, že už týden jsme nebyli na emailu.

Dotazy se hromadí a povědomí o naší osobě, o našem charakteru se kazí stejně rychle jako máslo na slunci. Chybí ochranná stříška našich slov. Problémy vytěsňujeme, když si přečteme nepříjemný email, nebo vidíme jméno volaného na telefonu, nedovolíme našemu mozku ani, aby o situaci přemýšlel.

Mnoho živočichů, když už nemůže vyhrát v boji, ani utéct, tak předstírá smrt a zkouší, jestli ho lovec nepřestane sledovat. A leckdy to funguje. Protože mnoho dravců instinktivně nesní mrtvou kořist.

No, ale my jsme lidi. Psychologové zmapovali, že reakce člověka na nebezpečí je trojí - je to útok čili reakce agresivní, útěk a stagnace, zatuhnutí, tedy reakce pasivní. A samozřejmě i lidé pasivní se stávají někdy agresívními a obráceně. Ale někdo má více sklony k jednomu a jiný k druhému.

Tyto tři základní reakce v nás zbyly po člověku, který ještě běhal po lese a potravu si opatřoval lovem a ne slovem, a když se dostal do nebezpečí, zaútočil, nebo se dal na útěk nebo ztuhl. Dnes se tedy tyto reakce na něco, co vnímáme jako nebezpečí, přenášejí do slov. Proto se nedivte, až na vás někdo vyjede a bude přehnaně agresivní, pokývejte hlavou a řekněte si: hmm, no jo, má strach. Nebo až se vám bude někdo vyhýbat, a nebo s vámi bude mluvit vyhýbavě: hmm, no jo, řekněte si, bojí se, to je to!

Víte, když je toho na nás moc, přemýšlení čili rozum, tedy naše inteligence se utlumuje a přebírají vládu pudy. Vaše biologická podstata totiž dobře ví, že zachránit si holý život je mnohem důležitější, než vypadat dobře.

Na začátku jsem prohlásil, že jsou lidé dobří, kteří vlivem situace do které se dostali, začali nekomunikovat nebo nezačali komunikovat, zkrátka nekomunikují tak, jak bychom si přáli. Lžou a vymlouvají se a mění termíny a podmínky a slova odkapávají jako med. Sami jsou od toho upatlaní a …. Tak jako tak, neumí pracovat se strachem a neumí se postavit problémům čelem. Můžeme je litovat. Snad.

Je však třeba na závěr také říci, že jsou i lidé lživí, nepoctiví, arogantní a upatlaní záměrně. Používají tyto projevy pro manipulaci, k tomu, aby se obohatili na něčí úkor. Chovají se nabubřele a panovačně a člověk se zdráhá uvěřit, že se za tím vším skrývá strach. Možná. Snad jim někdo v dětství hodně ublížil. Mně to však v některých případech moc nejde – je litovat a chápat. K těmto jedincům, kteří se snaží zdanit i vzduch k dýchání nemám chápavý postoj. Snažím se je představit si jako malé chlapci či dívky, které teprve vliv prostředí a výchova předurčili k tomuto chování, ale přes všechny snahy a představy vím, že nejlepší ze všeho by bylo je pořádně nakopat do zadku.

Luboš Pavel

sobota 21. prosince 2013

Jak se dokázat změnit


Když chce člověk něco změnit, zlepšit, třeba v komunikaci, tak by měl začít sám u sebe. Taky, kde jinde by měl začínat, že ano? A koneckonců k sobě to má nejblíž, to je výhoda. Ovšem bůh nám nadělil zajímavou vlastnost, že totiž člověk se brání jakékoli změně. A to i v případě, že si tu změnu sám naplánoval a přeje si ji. Jenže někde hluboko uvnitř, něco v nás se brání změnám. Máme zkrátka rádi zaběhaný stav věcí. Představuje pro nás určitou jistotu. I když věci nefungují tak jak chceme, alespoň víme, jaké jsou, známe je a máme o nich přehled. A je v nás tak, samozřejmě mylný pocit, že je máme pod kontrolou. Ale nemáme. Ony mají pod kontrolou nás.

Pochopení této vlastnosti je tedy, můžeme říct, klíčové pro to, abychom se zlepšili v našich komunikačních, nebo jiných, dovednostech. Každá změna vyvolává opačnou tendenci. Toto popsal už biolog Ludwig von Bertalanffy ve své teorii otevřených systémů, a i člověk je otevřený systém, popsal, že každý otevřený systém (tedy i člověk) se sice stále vyvíjí a vyměňuje si látky, energie a informace se svým okolím ale zároveň má stálou tendenci k návratu ke svému původnímu stavu. Do stavu rovnováhy, do stavu, který zná.

Jsou tady však i jiné moderní poznatky. Totiž ty, že když dostatečně dlouho a pravidelně působíme na jakýkoli otevřený systém, tak ten systém se mění, až se změní a tato změna se pro něj stává novou přirozeností, novým původním stavem. To je zajímavé, viďte? Takže co s tím? Co teď s těmi poznatky v praxi. V každodenním používání komunikačních dovedností.

Především je potřeba si uvědomit, že v tom nejsme sami. Každý člověk má, v každém člověku se odehrává jakýsi vnitřní dialog. Máme v sobě dva i více hlasů. Ale nejčastěji dva, tak to nebudu komplikovat. A ten jeden hlas chce změnu a ten druhý hlas změnu nechce. Problém je v tom, že se střídavě přikláníme na stranu tu jednoho, tu druhého hlasu. Nejsme stálí, nejsme loajální, a tak ani změna není stálá. To je ten problém. A i když jsme stálí, tak ten druhý, potlačený hlas ovlivňuje naše podvědomí, a to není dobře. To se musí projevit… jako ledovec na Titanicu.

Řešení nespočívá v tom, potlačit jeden z hlasů a neustále vyzdvihovat a poslouchat ten druhý. Řešení je vyslechnout oba hlasy, pokývat, dát jim oběma za pravdu a pak převést pozornost na něco konstruktivnějšího, než je to, že se dohadují a nesouhlasí spolu. Ať se nehádají o to, že nejde říci šéfovi ne, nebo že je to obtížné, ale ať se zamyslí nad tím, JAK by šlo říci šéfovi ne. Aby nás nevyhodil, aby se příliš neurazil, aby nám v tom bylo dobře. No, možná nemůžeme splnit všechny podmínky, ale je to výzva. Je to velká výzva pro oba hlasy, které se doteď hádaly, a k ničemu to nebylo. Teď každý z nich bude mít úplně jiný názor, ale už bude k tématu, už bude konstruktivní, alespoň trochu. A my si budeme moci vybrat. Vybrat ten, který nám nejvíce pomůže, který se nám nejvíc líbí, s kterým to chceme zkusit. Jeden třeba řekne: „No nahlas mu to neříkej, to ty nikdy nesvedeš, ale mohl bys mu to třeba napsat emailem. Nějak citlivě. Nemusíš hned psát slovo NE, ale opiš to tak, že to bude k pochopení.“ A ten druhý řekne: „Je třeba se vzchopit, člověče, už mu konečně řekni ne, pěkně nahlas, ať to všichni v kanceláři slyší, a oni si tě za to pak budou vážit. I ten šéf si tě bude vážit, protože nemá rád bačkory a bábovky, kteří všechno odkývají. Bude vědět, že umíš říct svůj názor, že si ho nenecháváš pro sebe. A to mu bude sympatické.“

Takže takhle se začíná u sebe. Vnitřním rozhovorem. Sledováním toho rozhovoru. Nekritickým, to je důležité. Mějte je oba rádi, oba ty hlasy. Vždyť jste to vy, jsou vaší součástí a myslím si, že ani jeden z nich vám nechce nějak vědomě ublížit. Pouze jeden je opatrný, druhý odvážný, jeden je chytrý až přechytračelý, druhý neví, co má dělat, rád by se s někým poradil, jeden je vážný, druhý si dělá legraci, ať tak nebo tak, nikdy nemůžeme říci, že důležitá je jen a jen odvaha, i opatrnosti bývá potřeba, že chytráctví je důležitější než když člověk neví a hledá, že legrace je víc než vážnost. Není.

Takže si připomínejte, že jsme otevřený systém. Buďte otevření. O otevřenosti jsem mluvil už minule. Otevřenost znamená mít odvahu se vydat do neznáma, do nebezpečí. Vydávejte do neznáma, abyste se pak mohli vrátit zpět domů, do své rovnováhy. Ale obohacení o nové poznatky a zkušenosti.

Luboš Pavel